ANKIRO

AN-KI-RO

Vážení přátelé chovatelé. Od prvopočátku spuštění stránek CHS AN-KI-RO si pokládám jednu a tutéž otázku a to: JAK tibetský španěl do Kladna přišel? - a odpověď je stále tatáž - NEVÍM! Asi to byl zásah shůry, nebo náhoda, ale ani jedné verze nelituji. A kdo má tibíska, ten jistě kývne hlavou a možná mu i zvlhne oko. Nepopsatelné plemeno, ať napíšete cokoliv (byť i hanlivě, jako - fúrie, tajfun, vichřice, čerti nebo čarodějnice), vše je pojmenováno s láskou a jistým respektem k tibískům.

Ale od začátku. Jsem patriotkou městské části Kladna - Rozdělova. Rod, z něhož pocházím, osídlil v r.1790 tehdy neprostupné hvozdy na východ od Smečenského panství a jal se zde hospodařit. Obec Rozdělov pak byla, ke značné nevoli obyvatel, připojena ke Kladnu a přišla o svou suverenitu - avšak jen na papíře. Můj dědeček byl jako soukromý rolník označen za kulaka a byl mu zabaven majetek. Zůstal věren svému poslání a záhumenčil dále. A tady začíná můj životní úděl chovatele všeho druhu včetně psů. Na statku musel být vždy pes. Většinou se jednalo o čistokrevné NO, ba i s PP, na onu dobu troufalost, neboť psi s PP byli buržoazním přežitkem!

To se změnilo i u nás, když odešla do psího ráje poslední PPpačka Rita. Dělala mi až do svých 14 let (a mých 8 let) chůvu a učila mě lásce k pejskům a lidem v okolí. Chodila mi otevírat dveře a nosila mou školní aktovku, pomáhala s neukázněnou drůbeží a hlídala králíky, aby mi při krmení neutekli ven z kotce. Pak jednou neotevřela a já tušila, že už nikdy neotevře. Žal ze ztráty přítele mi pomáhal zmírnit 4 letý jezevčík Šmudla a později další, již normální kříženci.

Zvrat nastal v době vysílání tel. seriálu Bella a Sebastian. Na Mikuláše večer přinesl dědeček v kapse vatového kabátu bílé klubíčko a vyděšené mamince sdělil, že je to "Bella", jmenuje se Astor a bude to tele! O pár hodin později se ukázalo, že je to Asta a jelikož hodně pršelo, tak se srazila a byla z ní špiclice jako malovaná. A chytrá. V tu dobu se dostavoval pode vsí pod kanálem na místě zvaném U zvonečku areál kynologického klubu Kladno a tak jsem se s Astou chodila dívat, jak se cvičí psi. Zkoušela jsem to na své malé kamarádce a musím uznat, že se všelicos naučila. Jen střelba nebyla jejím oborem a vždy mi utekla domů.

A tak jsem začala terorizovat rodinu s nápadem, že si koupím psa. A s PP! Výprasky na sebe nedaly dlouho čekat, ale jen utvrdily mé přesvědčení, že to chce velkého psa, jelikož Astička byla při obraně mé maličkosti snadno zpacifikovatelná.

Den "D" nastal, když se objevil dědečkův kamarád se vzkazem, že to štěně už může od mámy, tak ať to vyřídí tomu pánovi, co si ho zamluvil. Sbalila jsem uškudlené penízky - 200,-Kčs - a mazala k majiteli s historkou, že mám psa odnést domů, že si pro něj přijdou k nám. Pan chovatel se divil, že mu cpu 2 stovky v mincích, ale pejska mi dal se slovy, že ty lidi už neví, co se sluší a patří a přidal mi pár rad na cestu. Pejsek byl sice bez PP, ale po PProdičích se zkouškami z výkonu. S pocitem olympijského vítězství jsem donesla 6ti kilové štěně domů a pustila jsem ho, schována za dveřmi, na čerstvě napastovanou podlahu kuchyně, kde maminka vařila oběd. Štěně se rozpláclo jak široké, tak dlouhé a začalo zoufale naříkat. Rychlost uchopení a něžnost chlácholení štěněte mi není jasná dodnes, ale Astor zůstal doma. A povolení chodit na cvičák následovalo.

Časem jsem si - přes důrazný zákaz (ještě to cítím v oblasti hýždí) - dovezla za tehdy ohromnou sumu 900,-Kčs dalšího NO a s PP, ale tím moje kynologické úspěchy skončily. Arat trpěl srdeční vadou a odešel mlád 4,5 roku, Astor by sice žil déle, ale akutní selhání ledvin mu to neumožnilo.

Čas - hojitel různých bolístek -, zaměstnání a dva kluci, které jsem vychovávala sama, mi znemožnili pokračovat v kynologii a tak jsem oprášila vědomosti nabyté ve škole a věnovala se chovu drůbeže a králíků. Sice jsem pokukovala po pejsáncích a zamilovala jsem se do "placatých tlam", ale vždy se našlo mnoho důvodů, proč psa nekoupit. Čekala jsem dost dlouho, kluci vyrostli a tak přišel čas, kdy mi zaměstnání umožnilo se vážně poohlédnout po psíkovi mých snů a to Mopsovi. Jenže člověk míní, doba mění a já nastoupila jako ošetřovatelka medvědů na kladenském zámku. A ve středisku, kam jsme s medvědy spadali, už jedna kolegyně mopse měla. Hrdost mi velela se neopičit, ale co tedy za plemeno? A tehdy se stalo, že jsem zřejmě někde v časopisu zahlédla obrovské, láskou a hrdostí naplněné oči tibbíska a bylo rozhodnuto!

A odkud že se vzali? Z CHS Bohemia Crown - Asterix a CHS Sněhurčin poklad - Agnes. A ty obrovské oči mají opravdu naplněné láskou a hrdostí.

P.S. té hrdosti je někdy ažaž, tolik, že bych jim utrhla hlavy až u kolínek, miláčkům mým.....